16. 4. jsme se vydali na předalekou cestu do Indie – sice z ne úplně exotického a sympatického plzeňského nádraží, ale přece.
Jenže stín slona, překračujícího létací kobereček, dopadl ve špatném úhlu na pšeničnou placku, čímž nám odepřel jakýkoli nárok na štěstí – naše cesta netrvala ani 20 minut a už jsme se museli přemístit do ne úplně pohodlných nosítek, jejichž nosiči zřejmě usoudili, že je času dost a není kam spěchat, takže nám dopřáli krásnou okružní cestu plnou výmolů a děr (rozuměj výluka).
Naštěstí jsme po cestě neskončili jako mrtvoly pohozené do Gangy a konečně dorazili na místo.
Ale ani v cizině nemůžeme zapřít svůj národ a tak jsme se vydali ve stopách naší husitské historie. Problém s tím ale asi měli indičtí obyvatelé, kteří na nás seslali průtrž mračen, čímž nás tak dožrali, že jsme si po zbytek dne povídali JEN o naší historii, konkrétně o osvobození Plzně během 2. světové války.
Bohužel naše chuťové pohárky nesdíleli naše národní cítění a rozhodli se zcela poddat indickým plackám a omáčkám. Na jejich obhajobu musím dodat, že na to, abyste uprostřed Nového Dillí sehnali řízek s bramborovým salátem, potřebujete džina z láhve.
Moc se nám nezalíbila ani indická politika, a tak jsme sestavili nový parlament.
Nicméně než jsme stačili prosadit jakékoli změny, čas nám nezadržitelně uběhl a bylo načase se vrátit do nestabilních nosítek, která s námi uháněla zpět do Plzně…
